Jdi na obsah Jdi na menu
 


... vynořování vzpomínek

4. 5. 2010

                Přemýšlím neustále o tom, co se mi to v poslední době vynořuje z hlubokého podvědomí. Tak to mohu podat, jedině tak. Různé děje a obrazy z dob dávných, minulých. Kdy skoro pokaždé nevěřícně zírám na to, co je mi tak čistě předkládáno. Je toho tolik, že to nestačím prozkoumat a pak sdělit. Tyto scény také poskytují řešení současných potíží a překážek. Ale je to dlouhá a namáhavá práce, od které bych se nejraději odvrátila a nechala věci být. Ale pro tenhle postoj jsem se nenarodila. Narodila jsem se proto, abych se stala celistvou, a to se mi může podařit tak, že najdu sebe skrze tento vztah - manželství.

Toužím popsat život svůj, který je propojen s mnoha dalšími, ale který má jen jeden jediný cíl -  Jednotu.

                 3. 1. 2001 se začalo vše odehrávat. Tehdy došlo k otevření cesty, cesty do hloubky mé duše, abych nalezla a sjednotila všechny její odvrácené části. Každá má část je zaseklá v nějaké době a odtud přímo působí na můj současný život. Říkám tomu karmické dluhy. Ty čekají, až budou moci dojít naplnění. Každá křivda, zrada a bolest, kterou jsme způsobili, čeká, aby se mohla projevit. Abychom na vlastní kůži zakusili ten samý stav, kterým jsme my sami tolik druhému ublížili. Když nastane ta chvíle, věřte mi, je to dar. Probrat se vprostřed situace a nahlédnout děj, stav, ve kterém se právě tato energie vyskytovala a proč jí tolik trpíme zde, je opravdu božské. Okamžitě se dostaví uvědomění a poznání. Tato ztracená část mé duše volá po odpuštění, protože poznání je velice bolestné.

                Když člověk pozoruje svůj život, získává nadhled a z tohoto nadhledu je blíž k chápání širších souvislostí. Tím, že prozřeme, uvolníme okovy tohoto dramatu a máme možnost dojít k celistvější podobě. Těchto různých nevyřešených dramat je dost, ale jen jedno je ústřední, hlavní. Znovunalezení Jednoty. Spojení mužské a ženské síly, a tak se sami stát Jednotou, Celkem. To je návrat k prapodstatě, k Bohu.

            Kdy to všechno začalo, nevím. Ani nevím, kterou mou odpadlou část vlastně hledám. V současnosti nahlížím na ženu, která krutě zranila člověka. Bylo to jen v jejích myšlenkách. Nemohla se s ním sejít, doba a stav to nedovoloval. Ona jej zasypala vinou. Vinou za něco, co nemohl v tom životě dokázat, ale po čem tak hluboce toužil. Zemřela s myšlenkou, že ten, koho milovala, jí nepomohl, že ji ponechal tak krutému životu, ke kterému byla odsouzena. Tímto svým myšlením si sama utvořila karmu pro příští život. Jak málo stačí. Je to nevědomost, neznalost. Ale neznalost zákonů neomlouvá a my jsme tu proto, abychom se dokázali povznést nad nás samotné, a tak se připojili k té veliké Lásce, která tu mezi námi neustále hojně proudí. Snad to považovala za zradu. Ale kde k této zradě došlo, že sama ji musela poznat na vlastní kůži? On žádnou vinu nenese. On tím velice trpěl, možná ještě víc, než ona sama tam, zavřená. Koho ona zradila, že se k ní zrada takhle vplížila? Vždyť kdyby tenkrát věděla, že…  S láskou by vzpomínala, kdyby osud přijala. Ona ho ale přijmout nechtěla a bojovala do poslední chvíle. Namísto myšlenky lásky a vděku, s posledním vydechnutím odešel pocit nenávisti a zla.

          Nikdy jsem nesledovala dějinné události v médiích. Nějak jsem neměla pocit, že „to“ musím vidět. Ale v této době je to pro mě víc než přitahující. Totiž v jednom sezení u mé přítelkyně, která se zabývá metodou hlubinné abreaktivní psychoterapie, mě právě ona dovedla do jednoho z minulých životů, ve kterém jsem se poznala … viz příběh výše popsaný…

           V této době všechno nabývá na významu a já jen přihlížím, jak se něco uvnitř mě dere na světlo. Něco, co chce opustit vnitřní skrýš a poznat světlo světa. O tomto smutném minulém životě jsem se dozvěděla již dávno, můžou tomu být tak tři roky. Ale až nyní přichází čas na zpracování všeho, co si s sebou vleču jako závaží, balvan, chcete-li, a na co nejsem sama schopna přijít. Je to ale něco, co mě současně děsí a na druhou stranu láká. Prohlédnout ten závoj, který halí mou minulost, ale která se dotýká současnosti.

            Přichází výročí šedesáti let osvobození koncentračního tábora v Osvětimi.

Usedla jsem k televizi, ve které právě dávali ukázky z plánovaného pořadu o koncentračním táboře v Osvětimi a Birkenau. V tu dobu jsem se nemohla dívat, a tak jsem se rozhodla, že si tento pořad nahraji. V pozdním sobotním odpoledni jsem si ho rozhodla pustit a prohlédnout si historii, kterou mi tento pořad skrze ženu, která jej přežila, nabízel. V duchu jsem si říkala, že jsem dosti vzdálená tomu, že bych v tom „něco“ chtěla hledat. Byla jsem unavená a měla jsem dost jiných situací, kterými jsem procházela, a které vyžadovaly moji pozornost.

          Odpoutaná jsem se posadila a s manželem společně jsme začali sledovat děj pořadu. Přistihla jsem se ale, že hledám a snažím se zachytit něco, co bych mohla poznat jako pravdu. Pravdu o tom, zdali jsem opravdu mohla tímto životem projít. Zajímalo mě to proto, protože vždy, když jsem někomu vyprávěla zážitky ze sezení, vždy jsem mívala silný pocit po těle, který jako by dával důraz mým slovům. Snažila jsem se tedy uvést zpět do klidu a pozorovat průběh bez zbytečných vměšování. Nebylo to ovšem možné.

           V jednu chvíli ta paní popisovala místnost, o které hovořila s bolestí a úctou. O místnosti, která byla katovnou. Místnost, která měla číslo 25. V ten okamžik jsem uviděla před svým vnitřním zrakem velikou dvacet pětku, v jakémsi zvláštním oparu, a když jsem naprosto spontánně a zděšeně vykřikla: „Dvacet pět!“, tento opar mi zalil celé tělo a já se na okamžik potopila, abych cestou zpět vzala s sebou i výron slz, které doprovázely emoce bolesti, smutku a žalu. Manžel mě svíral v náruči a snažil se mě uklidnit. Ptal se mě, jestli něco nepotřebuji, a já věděla, že ano. Potřebovala jsem dostat ze sebe tyto emoce a právě slzy byly mým velkým osvoboditelem.

Přišel nádherný stav. Být volná, moci dýchat a vědět, že vše je už dobré, bylo darem, který si za peníze nikdy nekoupíte.

Dnes mi dochází, proč jsem některé situace ve svém současném životě tak těžce nesla. A proč některé věci byly tak, jak byly, a nebyly jinak.

Pomalu přichází další a další stavy… Srdce mi tluče, mnoho bolesti muselo být prožito, aby mohlo vstoupit nové, nepoznané, snad kdysi hodně dávno, kdysi na počátku znalé  - Svoboda ducha.

„Proč jsem musela projít tak krutým životem?“ ptám se.

„Protože tento život byl pouze naplněním toho, co jsi sama dávno způsobila.“

„A co to je?“

„Zatím se neptej, v pravý čas dostaneš odpověď.“

 Jsem a vím, že vše přijde, mám spoustu času, a tak nespěchám.

„A tak jdi a znovu se zroď, poznej se a osvoboď! Je to, to nejkrásnější, co se ti zde může stát.“

 Poznat, pochopit a očistit se od těch nánosů špíny, které jsme na sebe nabalili v průběhu několika staletí. Ten, kdo je pozorný, ten jen pozoruje. Nemůže mu nic uniknout, a tedy má velikou možnost stát se svým vlastním pánem, mistrem svého života. Hledá a nalézá, poznává a osvobozuje se. Vždyť proto jsme přece tady!!!

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.