Jdi na obsah Jdi na menu
 


... narození a dětství

5. 3. 2010

 

                Čas porodu její matky nastal. To se nová, čistě se do života probouzející duše, měla právě zrodit. V bílém oparu pozoruje to dění kolem sebe, ví, co se odehrává. Láskyplné bytosti ji doprovází na cestě k jejímu zrodu, připravují ji na život na této planetě, pro který se sama rozhodla. Všechno to začíná ve zmatku a ona pocítila první úzkost. Otáčí se a poznává, že bytosti zůstávají stát a s bezbřehou láskou, tolerancí a něhou ve svých tvářích jí poskytují odvahu, kterou ji vyzývají, že dál už musí jít sama. Má strach. Ví, že je čas, aby se oddělila a vstoupila na cestu pozemským životem. Ale ten strach z neznáma ji ochromil, chtěla se vrátit. Kdepak, to nelze, pochopila a zamávala, k tomu jen dodala: „Věřte mi, já to zvládnu“!!!

                Ten muž, o kterém ví, že je jejím otcem, je nervózní, neví, jak pomoci ženě, matce, kterou nechává odvézt do porodnice. On musí zůstat doma, je tam ještě malé děvčátko, které bude její sestrou, a které právě spí.

                 Žena leží na porodním sále, je zpocená a na její tváři se značí bolest, která přichází v pravidelných intervalech. Právě zaslechla muziku, odněkud se line písnička „Jo, třešně zrály“ a ona se usmála, pocítila, že na ni nikdy nezapomene, a opět jí bolest vjela do celého těla.

                Naše duše poprvé ucítila bolest také, dostává se někam, kde to nezná, má velký strach, je tma, všude těsno, tlumené zvuky. Začínají se ozývat první záblesky nového života, něco ji drží a táhne, průchod porodním kanálem je bolestivý a v tom okamžiku nastala smrt, přechod z jedné existence do druhé.

                 V ten moment pocítila maminka velkou úlevu, porodila děvčátko jednoho dne, na konci letního měsíce, necelou hodinku před půlnocí. Zrodila se žena, žena, která dostala jméno „znovuzrozená“. Toto jméno celým svým srdcem přijala.

               A tak se tu najednou objevila, získala domov a rodinu. Ta ji měla připravit na zdejší život. Co jí rodiče ukázali, co jí dali? Jaké to bylo dětství, ve kterém se připravovala na svůj vlastní samostatný život?

 

                             Přišel čas zakusit nové, první, nikdy nepoznané. Přišel čas na první krůčky, které tento život poskytoval. Bylo to zvláštní a tajemné, něčím silně přitahující a zastřené. Chtěla „To“ poznat, a tak se rozhodla vstoupit do hlubin své duše, aby se potopila a hledala. Hledala to, co potřebovala poznat a uvědomit si, a učinila tak své první malé osvícení, které přinášelo první odpoutání a svobodu. Svobodu, po které tolik toužila a potřebovala, protože ta jí přinášela radost, radost ze života.

                            Tak jako ostatní dívky, měla své smutky a radosti. Zvláštní, jejím největším utrpením byl pocit, že sem nepatří. Tento svět je jí cizí a nechápala, proč tu musí být. Lidé jí moc nerozuměli. Zůstávala sama tak, jako už několikrát. To první zklamání nosí stále v sobě, je opravdu hluboko uložené a nyní byla schopna jej nahlédnout.

„Opuštění“! Ano, připadala si zde, velmi opuštěná.

                             Život šel dál, cítila ale v sobě silnou ženu, která ji doprovázela, také malou uličnici, odvahu a bojovnost, postavit se nespravedlnosti. O tom také nikdo nevěděl. Chtěla něco, stále něco hledala, chtěla naplnit sebe samotnou. Chtěla tančit, zpívat, povídat, bavit se a smát.

                      Její dětství nebylo zlé, vyrůstala v rodině, která ji připravila na budoucí život. Ano, vybrala si své rodiče, věděla, že tito lidé budou ti praví pro její růst a vývoj. Že tito lidé jí ukážou cestu, po které se vydá v budoucnu. Otcem byla protěžována, cítila jeho lásku a zároveň nějakou obavu, strach o něho. Později pochopila - odešel. Až s odstupem času mohla nahlédnout otce takového, jakým skutečně byl. Byl mužem, který měl v sobě malého ustrašeného chlapce. Stále se ještě bál své matky a v dospělosti své emoce a agrese řešil přístupem vhodným dospělého - nedospělého muže. Byl velmi žárlivý a její matka měla ve svém životě mnoho utrpení kvůli této otcově emoci.

                  A taky její matka. Žena, která se snažila vytvořit domov, rodinu takovou, jaká má být. Alespoň tak, jak to měla ve své představě o rodině žité v lásce a harmonii. Chtěla vytvořit rodinné zázemí, které sama doma neměla. Nepodařilo se. Většinou to bývá tak, že ten, kdo se bojí, utíká první. Říká se, že nevěrný žárlí, a tak to bylo i v manželství jejích rodičů. Otec od nich odešel. Odešel za jinou ženou. Zůstaly doma tři. Tři ženy, ve kterých zůstal smutek a zklamání, jež si nevědomky ponechaly. Snad pro jejich vlastní život, aby věděly, jak reagovat na možná střetnutí s nastávajícími partnery v jejich životech.

                  Provdala se, ale co věděla o rodině, vždyť jí bylo osmnáct! Co znala? Kým byla? V jaké společnosti žila a co jí ukazuje? Tak se stala ovcí, nějak zapomněla, že je lev. Přidala se ke stádu a s hlavou k zemi šla tou cestou, kterou skoro každý se vydá. Vytvořila tak mnoho zmatků, problémů a zkáz, jenže si to vůbec neuvědomovala, ničím nebyla – spala. Ale i v tomto spánku si tvořila svou budoucnost. Se všemi pro i proti. Nevěděla, co dělá a co se z toho může stát. Neviděla. Nebylo to často, ale když něco nezvládla, těžce svůj neúspěch nesla. Hledala pomoc, ale nenašla. Když se potřebovala svěřit, nebylo komu. Odpovědí jí byla jen slova: „Nech to být, svět je takový.“ Rezignovala. Potopená a navždy zatracená, šla životem dál.    

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.