Jdi na obsah Jdi na menu
 


... ženy, milujme se!

7. 5. 2010


                 V roce 2001 začala má transformace z dívky do ženy. Bylo to tenkrát docela kruté a já si to velmi dobře uvědomovala. Ne snad, že bych věděla, o co se to přímo jedná, to všechno mi dochází až při pohledu nazpět. Mnoho nemocí a zvláštních, nevysvětlitelných stavů, při kterých jsem fyzicky i psychicky trpěla. V té době jsem si myslela, že jde o stres, který se ve mně hromadil, protože jsem dělala práci, kterou jsem dělat nechtěla. Stejně mi v té době nic jiného nezbývalo.
                 Ovšem dnes už toho nelituji, protože právě všechno, co jsem podstoupila, mi přineslo ten největší dar v mém životě. Poznání o mně samotné. Pomalu jsem se vysvlékala ze staré Renáty, která byla úplně jiná, než jsem se vždy domnívala. Měla jsem o sobě neuvěřitelně zkreslenou představu. „Bože!“ vždy zavolám, když se ohlédnu a nakouknu do minulosti. To je trest, podívat se na sebe samu očima někoho jiného.
Snad mě mé poznání podrží v dobách nebezpečí. Není to jednoduché, ale je to možné, a to je důležité!!!

                 Co vím, je, že nejlepší způsob, jak se ubránit zlu a jeho nákaze, je usadit se v pozorovateli. Prostě jen pozorovat a nechat věci a události se dít. I bez mého přičinění, všechno stejně dopadne, jak má. Já se jen svým vnucováním akorát brzdím, ba co víc - způsobuji tím něco ještě horšího - za sebe vlastně nechávám rozhodovat a pracovat své nižší já – ego. 

Zpočátku to není jednoduché, mysl mě neustále odvádí, strhává mě do kolektivní mysli, ale pokud setrvám ve své snaze a víře, vím, že jednoho dne TO přijde. Nastane ten vytoužený okamžik, který mi dá poznat, že jsem DOMA.

               Ženy, naučme se nejdřív milovat sebe, než budeme chtít milovat muže! Pokud nenalezneme nejdřív lásku k sobě, nemůžeme ji ani hledat u mužů. To, co si sami nedáme, nedají nám druzí. Naučme se milovat své tělo takové, jaké je. Věřte, že je zbytečné pachtit se po dokonalosti, protože v dokonalosti vlastně žádná dokonalost není. Ihned se stává svým opakem, nedokonalostí. Tak proč nezůstat takové, jaké jsme a netěšit se z toho, že jsme právě takové?
              Milujeme-li se, milujeme ostatní. Nesoudíme sebe, nesoudíme ostatní a život se nám stává bohatším. Přiznejme si, že jsme to pouze my a nikdo druhý, kdo si dává omezení a zábrany ve volném prožívání života. Nakonec, jsme zde proto, abychom se ze života těšili, a ne jej zde prožívali v sebelítosti z našich vybásněných, ale neuskutečněných iluzí o dokonalosti každého z nás. Jsou to smyšlenky, které nás uvrhnou do propasti, a my pak upadáme a propadáme se stále níž. Křičíme a spíláme Bohu za nespravedlnost. Ale spravedlnost je v našich rukách, my jsme si oběťmi i soudci. Když nedokážeme rozeznat pravdu od klamu, nemůžeme vinit Boha!
A když se chceme dobrat pravdy a toužíme po ní, ona se vyjeví a dá nám prohlédnout závoj iluzí, kterým jsme ji zastřeli. Pravda nás může pořádně vyděsit, také ranit, ale ona osvobozuje. Zpočátku se vztekáme a nechceme ji přijmout, ale později, jak plyne čas, všechno se samo upraví a my najednou jsme opět tu, ale tentokrát už nejsme těmi, kterými jsme se naposledy vnímali, ale jako nové a čistší bytosti. A tak to jde dál.
              Projdeme takovou zkouškou, transformujeme se a dostáváme se tak do vyšších rovin uvědomění, ze kterých můžeme nahlédnout na celý svůj rozmanitý život. Všechno, co je v nás, musí být spáleno a zničeno, všechno, co k nám nepatří, a tak se dostavují další situace a zkušenosti z nich vyplývající, abychom mohli opět prozřít a pokročit. A co je tam, až se staneme tak čistí a průzrační, jako je vzduch v Himálajích? Nevím, já to nevím.

 

 

 Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.