Jdi na obsah Jdi na menu
 


… mistr I-Ťing

12. 5. 2010

 

                   Odjeli a já se posadila ke svému každodennímu rannímu rituálu, k I-Ťingu. Pokaždé, když se mi nechtělo, jsem obdržela nějaké důležité poselství. Pokud jsem se hnala ze zvědavosti a ze zvyku, někdy z nudy, obdržela jsem leda tak pár facek. Z těch jsem se dlouho vzpamatovávala. Poselství, která chodila vždy tak nějak nečekaně, měla i ohromnou sílu působnosti.

                 Tentokrát jsem byla doslova donucena si najít dobré místo, kde se budu moci pohodlně uložit a tak vnímat energii, která mnou chtěla proudit. Bylo to tak úplně poprvé, co jsem se nemohla uvelebit, ustálit ve svých myšlenkách a znovu netěkat všude možně, jen ne zde, kde mám být. Později mě velmi jemný, mírný, a přece autoritativní hlas vedl slovy, která mě přenášela, až jsem se ocitla v prázdném prostoru, kde jsem přestala vnímat své tělo. Odtud pak ke mně hovořil hlas silný, jasný, důrazný. Já jen poslouchala a neměla chuť zasahovat svými demonstrativními myšlenkami do tohoto daru sdělení. Přesto jsem v sobě pociťovala i tu svou dobře známou nedůvěru, jakýsi vnitřní smích, který se ironicky vysmíval tomu, že chci a toužím uvěřit všemu, co mi tento pocit, který vychází z hlasu, dává.

                 Po dlouhých měsících určité stagnace mělo opět nastoupit jedno z dalších, stále ještě neprozkoumaných a nedořešených období. Vůbec jsem nerozuměla, co mi chtějí významy hexagramů ve skutečnosti naznačit. Vše, co nebylo příjemné, jsem spojovala s vnějškem a v nejlepším případě s mým mužem. Nevím proč, ale stále ve mně sídlila nedůvěra, kterou jsem přičítala zklamání, ke kterým v průběhu našeho vztahu došlo. Nepociťovala jsem, až na malé výjimky, žádný velký posun ve svém životě, a tak jsem jen očekávala, že něco se stát musí.

              Měla jsem v sobě velký zmatek ohledně všech náboženství a některých jejich starých dogmat, která mi byla předkládána. V té době jsem je ale neviděla, netušila jsem jejich přítomnost a dál žila ve svém přesvědčení pravdy. Krůček po krůčku jsem postupovala vpřed, ale rychlost těchto kroků mě vůbec neuspokojovala. Chtěla jsem dál. Mám mnoho dobrých lidí kolem sebe, kteří mi vždy pomohli nalézt vodítko, jakou cestou se mám vydat pro nalezení správného směru. Pár vět typu: „To je samej pán Bůh a panenku Marii ani neznáš!“ Překvapilo mě to, ale nechalo tam, kde jsem byla.

             Až po pár „mrtvých“ měsících jsem na toto téma začala skutečně uvažovat. Pak mi přišly do rukou knihy, které mi pomohly posunout se za stavu stagnace. Posvátná prostitutka a Šifra mistra Leonarda mi daly nahlédnout do hlubších psychologických sfér vnímání skutečného světa a plané idealizované podoby, kterou jsem doposud měla. Obrazy, které jsem malovala /ani nic jiného jsem nemohla dělat/, mi ukazovaly směr mého vývoje.
„Vnitřní plamen zažehnut, trpělivost se snoubí s harmonií, vydej se do svého vnitřního světa. Tam najdeš, co hledáš, ctnost a Bohyni v sobě.“

            Při pozorování těchto znamení a uvědomění si jejich posvátné mluvy jsem s úžasem vydechla. Před očima mi vyvstal jeden z minulých životů, kdy jsem byla upálena za pravdu a o kterém mi bylo řečeno, že právě v něm se nalézá klíč k pochopení celé skládačky, která se nazývá život. Sexualita, okultní schopnosti, nevýslovný strach ze všeho, co je skryté, mi bránilo prožívat život jasně a klidně.

           V tomto okamžiku jako by se vše uskupilo v jasné perspektivě a já mohla na chvíli zahlédnout ten mihotavý obraz sebe samé starý tisíce let. Obraz, ve kterém převládají stará dogmata a přesvědčení, ve mně nabýval nečekaných rozměrů, až se nakonec sám od sebe úplně zhroutil. Byla jsem tím, co pozoruji, ohromena a nevěděla jsem, zdali jsem blázen a měla bych se jít nechat vyšetřit, nebo mi snad zde dává Bůh milost nahlédnout pravdu.

„Bibli psali lidé, a ne Bůh, má dcero," znělo mi v uších snad na každém rohu.

          A přišlo uvědomění, že se něco hroutí. Něco, v co jsem věřila a co vlastně bylo jakousi oporou v mém životě. Nastalo bolestivé tříštění. Nezadržitelně se blížil konec jedné etapy mého života a já jsem jen pozorovala, kam mě chce osud vést. Z tak drasticky vypadajících okolností nakonec vzešlo osvobození samo. Pochopila jsem, kde jsem klamala samu sebe, ze strachu před něčím, čemu jsem nerozuměla.

Neustále jsem si kladla otázky: Proč? Proč nemám toto a proč tamto atd…

         Najednou přišlo vše naráz, a to přesně tak, jak mi bylo sděleno, v nekoncentrované podobě. Strach. Odkud ale vychází, když nemá s mou současností nic společného, a přece je v tom jakýsi děs? Zde se nemám čeho obávat, tak odkud pramení ten hrůzu nahánějící pocit? A opět jsem se propadla do minulosti, té minulosti, ve které jsem byla upálena pro víru ve svého Boha. Odtud jsem si přinesla strach z církve, který se v současnosti projevoval potlačováním všeho, i toho, co je zde správné a čisté. V jediný moment mě napadlo: Čeho se nyní přidržím, když se zbouraly mé ochranné zdi? Není nic, čemu bych už mohla věřit, a přesto se vynořily na povrch i další obrazy, které byly ukryty hluboko v mém podvědomí. Ano, obrazy plné pravdy a lásky.
            To staré zemřelo, ale to, co je zaručeně pravdivé, zemřít nemůže. A tak zbylo vše, na čem nyní mohu stavět. Jsem tu, plna síly a důvěry v život, v sebe, v Bohyni i Boha. Není nikdo, kdo by nám měl říkat, co máme či nemáme dělat, jsme to my sami a naše srdce, které k nám hovoří a my je tak málo posloucháme. Přestala jsem obviňovat mého muže, jeho rodinu, začala jsem si vážit své matky jako ženy – Bohyně. Pocítila jsem celou pravdu naráz. Všichni jsme láskyplné bytosti, všichni „TO“ máme v sobě, zabudované ve své podstatě. Všichni jsme dobří. Každý na to přijde sám, dříve nebo později. Nadělala jsem mnoho zla, svým strachem. Prosím za odpuštění…

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.