Jdi na obsah Jdi na menu
 


… mozaika života

13. 5. 2010

                 Může se zdát, že je vše stejné, a to po dlouhou dobu. Tolik už jsme toho udělali, jsme vyčerpaní, ale stále se nic nelepší. Naopak můžeme postřehnout i výrazné zhoršení. Tam, kde jsme poznali, že klameme sami sebe a začali na tom pracovat, náhle pociťujeme zklidnění a opuštění. Jde o první uvolnění. Ale nejde ještě o úplné rozpuštění, jde pouze o poznání, které nám poukázalo na to, v čem se blokujeme. Ještě nejsme osvíceni, teď nás čeká práce.

                 Šlo o intelektuální pochopení, ale tělo také potřebuje zážitek a ten mu může zprostředkovat pouze zdejší Bytí. Přichází zážitky, situace, ve kterých se opakuje jedno a totéž, i když v rozličných podobách, ale vždy je to dar, který je třeba rozpoznat. Pomalými krůčky uvědomování si právě probíhajících situací souvisejících s naší výukou se pomalu dostáváme vpřed, až dosáhneme úplného osvobození.

                 Není třeba nic dělat, jen se zcela odevzdat působení božské síly, která vychází z každého z nás. Ono se to jaksi děje totiž samo a vy jste jen pozorovateli. Pohlížíte na svůj život, jako by se to dělo někomu jinému. Jistě, můžou přijít i „propady“, ve kterých se cítíme naprosto odděleni a odtrženi od světla, kdy tápeme ve tmách a prosíme o pomoc. Temná noc duše. Ale také jsou tu zážitky euforie a extáze, které nám dají poznat krásu a radost z toho, čím jsme již prošli a kolik nám toho zbývá. Trápila jsem se. Neskutečně mnoho jsem se nabrečela. Ani nevím, proč bylo prolito tolik slz. Měla jsem strach, že o vše, oč jsem se zde zasloužila, přijdu. Ale nic mi tu nepatří. Nic nevlastním.

               Když si uvědomím, že neznám okamžik odchodu ze svého života, a že vše, co jsem až dosud vytvořila, nepatří mně, ale Bohu, pojímám tyto strachy a s láskou je též obětuji. Mohu být vděčná, že mám tuto rodinu a tento život. Mám, jako kdokoli jiný, převelikou možnost dojít tak k úplnému poznání a rozpuštění řetězů, které mě vážou k minulosti, a ke karmickému kolu znovuzrozování.

              Co je tím? Co je tím dlouhým řetězcem? Kde je jeho první článek a kde druhý a třetí, čtvrtý, které se na sebe vážou, a sahají až sem do tohoto okamžiku, Tady a Teď? Je to odpor, vzpurný duch ve mně, který ne a ne se podvolit zákonům, které jsou nám vlastní. Jsou nám domovem. A tento vzpurný duch, po prožití dost hrůzostrašných prožitků, se nakonec sám rozhodne vyhledat pravdu a dojít tak domů. Mějme se sebou trpělivost, buďme k sobě vlídní a milí. Je to cesta lásky, a ne odporu. Přijměme tedy fakt, že od této doby jsou všechny věci možné!

 

 

             Vracím se zpět. Ano, opravdu jsem v jednom dni přišla o svou rodinu, o svého muže a syna. Bylo to v onom předešlém životě, kdy jsem byla udána, a putovala tak do koncentračního tábora v Osvětimi. Pád Bohyně. I v tomto současném životě jsem mohla přijít o vše, co jsem nade vše milovala. Svou vlastní nezodpovědností, možná i nevědomým strachem, který mne uvnitř ovládal, přičemž jsem o tom neměla sebemenší tušení. Když se mi rozsvítilo, zhrozila jsem se sama nad sebou a nad svým chováním. Odháněla jsem svého muže od sebe, a přitom jsem po něm velice toužila. Kopala jsem, aniž by on kopl do mě.

              Svou práci, kterou tak ráda dělám, ani zde mi nebylo dáno. Proč? Ani v jednom z dalších životů, vznešeném, leč marném, mi žádné okultní vědy nepomohly. Naopak vše, co jsem toužila vykonávat, se obracelo proti mně. Byla jsem vzpurná a nenávistná proti všem, nikdo mě neměl rád a já přes všechnu nenávist druhých dál pokračovala ve své tajné práci.

               Ptám se sama sebe: "Proč se ode mne můj milovaný odklonil a vyhledával druhé k požitkům a vášni, když jsem po něm tolik toužila?" A vlastně proč by ne? Už totiž vím...kdysi ve staré Francii jsem se jako muž, nezachovala ke své ženě dobře. Ona se velmi trápila, když jsem se chodil bavit k prostitutkám, vášnivě hrát a hýřit majetkem. Tolik jsem ji trápil, že si vzala život. I když jsem vše pochopil, bylo pozdě na lítost. Upil jsem se k smrti z touhy po ní, po krásné a láskyplné mé ženě.

              A mé otázky pokračují: "Proč potlačuji svoji sexualitu? Čeho se zde bojím? Proč utíkám sama před sebou a nejsem jako ostatní ženy, smyslná a přitažlivá? Proč se mi zjevuje můj muž v podobě boha Pana? Co je za tím vším?" Jistě, vím to. Ale až nyní, kdy poznávám, jak mě svatá inkvizice popravila upálením na hranici v Irsku za to, že jsem žena, která byla zneužívaná a nesměla o tom hovořit. Sprostá a ponižující, používající ty nejhrůznější praktiky k uspokojení svých sexuálních choutek, které byly právě jimi určenými za nejhorší hřích vedený proti Bohu.

             A nyní jsem zde, na počátku, kdy došlo k prvnímu hříchu. Jako žena Bohyně jsem si sáhla na život. Proč? Abych se vymanila z područí toho, kdo o mě nestál a ponižoval mě. Ano, byl to on. On, který mě dovedl až nad propast mého nejzoufalejšího činu, kdy jsem sáhla po dýce a vlastnoručně jsem ji zapíchla do svého srdce. Pro svobodu a ukončení trápení, nemilosti onoho muže, který mě zradil.

 Pomalu otevírám oči. Vše do sebe zapadá jako dětská skládačka. Ano, jedna a jedna, rovná se dvě. Není nic víc, co bych k tomu mohla říct. Protože nyní vím, že nic nevím.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.