Jdi na obsah Jdi na menu
 


… odevzdání

11. 5. 2010

              Přijmout život se vším všudy a nereptat. Jedině tak můžeme dojít k poznání. To je ale velmi nesnadné, protože kdo by se chtěl vzdát životu a přestat do něj zasahovat? Já mám touhy, neustále něco vyžaduji, po něčem toužím, něco si přeji. Začít žít bez očekávání v naprosté pokoře a odevzdání se je pro mě dosti náročné. I když to v sobě popřu, stejně někde jinde vyjdou, a tak začínám své touhy ze svého života pomalu vypouštět a dávat prostor Bohu.
               Loučím se s tím vším, co mě omezovalo, protože tato očekávání nebyla nic jiného než touha vlastnit. Když jsem hodně bojovala a naléhala, výsledky byly ve většině případů stejně opačné. A tak, co mám mít, mít budu, a co ne, nemá cenu se pro to trápit. To bych nikdy nevěřila, jaké osvobození se v tom nalézá. Přestat si diktovat a vnucovat životu, co chci mít a co ne. Přestat diktovat druhým, jak se mají chovat, abych byla spokojená, co nesmí, co by mě mohlo ranit, Bože, už neee…
To je totiž vážně šílené! Všeho se pouštím. Nechávám život, aby za mě chvíli pracoval, a já budu jen přihlížet. Nechci už nic ovládat. Chci se dívat a žít podle svého nejlepšího a nejčistšího svědomí.
              Každý den mohu prožít jinak. Každý den je jiný. Když chci svobodu, nejdřív musím projít nesvobodou. To, co má trvat, musím dlouho budovat. A tak už od počátku buduji tento život. Nikam nepatřím. Už odmala jsem se odlišovala a nechtěla nikdy nikam patřit. Nepřipojila jsem se k žádnému společenství. Později jsem zavrhovala to, co mě přitahovalo, a tam, kde jsem se necítila nejlépe, tam jsem zůstávala.
              Podvědomé probouzení předznamenávalo velkou změnu, která měla nastat ihned po dokonalém probuzení. V bdělém stavu jsem si začala uvědomovat samu sebe, svůj život a můj postoj k němu. Ihned po ránu jsem si řekla: "Tak to teda ne! Takhle to dál nepůjde. Nemůžu pořád jen sedět a brečet, že věci nevycházejí tak, jak bych si přála. Brečet a naříkat na osud a na všechno." Ta síla je ve mně a vždy tu byla, ale lenost je jednou z nejhorších vlastností, kterou jsem mohla vlastnit. No, ona to nebyla jen lenost, protože ta následovala ještě za žárlivostí, závistí a žádostivostí. A co já vím, co je ve mně ještě skryté? Ale tu sílu jsem v sobě probudila.
              Byl mi dán dar, setkat se s Bohem, navrátit se k němu a poznat, že jedině s ním v souladu zde něco mohu. Už mě nebaví donekonečna opakovat ty samé chyby a omyly a neustále zakoušet ty stejné stavy a situace. Je to pořád dokola, než si to člověk uvědomí a vyskočí z jakéhosi rozjetého vlaku této společnosti. Ven, skočit a dál se nenechat vláčet tímto neúrodným krajem, ve kterém se stále pohybujeme a doufáme v nějaké spasení. Ono samo nepřijde, my mu musíme jít vstříc. Ne tím, že se tady budeme modlit a čekat na zázrak, ale že najdeme tu sílu, od které očekáváme pomoc, uvnitř sebe. Pokud jsem se modlila, přitom se koukala na nebe a čekala spásu, tak jsem žila jen v dalších iluzích a snění.
              Já tu sílu potřebovala najít v sobě, v tomto těle si ji uvědomit a začít s ní spolupracovat. Dát dohromady něco, o čem jsem věděla, že vede přesně tam, kam jsem měla namířeno ve svých myšlenkách. Vždy to bylo vzhůru, domů. Bohužel, nikdy to nebylo srdcem, ale hlavou. Vznášela jsem se v oblacích a toužila se někam dostat. Srdce zůstávalo uzavřené a nemělo ponětí, po čem touží má mysl. Byl v tom obrovský rozpor, opozice ve mně. Hlava v nebi, ale nohy nebyly na zemi. A tak jsem potřebovala zásah. Zásah, který by mě postavil na nohy, a hlava, aby mohla zůstat v nebi. Zasazená zde na planetě, kde jsem nástrojem Vyšší síly, která je mi průvodcem a určuje má místa pobytu.
             Jsem součástí tohoto Universa, této Vyšší síly, která mě vede cestou dokonalou. Po několik životů jsem procházela tímto světem nevědomá si této síly, žila jsem zde a nic jiného pro mě neexistovalo. Bůh pro mě nebyl. Až dnes v tomto současném životě, po čtyřiceti letech, se začínám na něj upamatovávat. Zpočátku jsem nemohla slovo Bůh ani vyslovit. Církev, náboženství, všechno to pro mě představovalo něco šíleného, morbidního, temného a zkaženého. Kostely a všechno, co mělo spojení s náboženstvím, pro mě jaksi páchlo, a já jsem se necítila dobře po psychické stránce. Nechtěla jsem se účastnit náboženského života a ocitla se na úplně opačné straně tohoto společenství. Nevysmívala jsem se, ale při poslechu o Bohu, Ježíši Kristu a jiných mi naskakovala husí kůže a dělalo se mi špatně od žaludku. Občas jsem se přistihla, že nad těmito souvislostmi přemýšlím a hledám, proč mi tak je. Bylo pro mě lepší, když jsem se těmito věcmi nezabývala a raději žila tak, jako všichni ti, které jsem měla kolem sebe. Nevím, kdo by byl býval u nás věřící. Nemám potuchy.
Já to rozhodně nebyla, žila jsem způsobem doslova měšťáckým.

… vize
„Před mým vnitřním zrakem se zjevil Ježíš Kristus v bílé říze se zářivou zlatou korunou na hlavě. Jako by na mě čekal na cestě, po které jsem kráčela. Jeho tvář byla krásná, a tak milá. Byl soucitný a milosrdný, jeho pohled skýtal radost z navrácení se. Vztahoval ke mně ruku a dával mi najevo, abych vstoupila k němu do zahrady, která jej dokola obklopovala. Věděla jsem, že mě přišel přivítat, že je mi odpuštěno a já se mohu vrátit. V ten moment jsem pocítila, jak se ve mně vzdouvá vlna lítosti a zármutku, žalu nad tím, co jsem všechno učinila, a také jak jsem velmi zlá byla právě k němu. Po tvářích mi stékaly slzy a já se třásla po celém těle. Ruku, kterou jsem měla před sebou, jsem přijala a nechala se vést. V tom se jeho bílá říza přeměnila v barevnou. Procházeli jsme se zahradou, on povídal, a já naslouchala. Stále mi něco ukazoval a vysvětloval. Nakonec jsme došli ke stromu života. Pak se najednou má vize rozplynula a vše se vrátilo k pozemské energii.“

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.