Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sumaya - ta, co ztratila Boha

2. 3. 2010

 Sumaya

    ta, co ztratila Boha

  … cestou zpátky domů…

           Ve skutečnosti jde úplně o něco jiného, než jsem si kdy uměla představit. Veškeré prožitky jsou postupně ukládány hluboko do nevědomí. A jen tomu, kdo se rozhodne svůj život povznést nad dosavadní úroveň, je dán dar nahlédnout do tajemství Universa.

                          Je to obtížná a hluboká cesta vědomím, kdy se z vlastních sebepředstav o naší dokonalosti, stáváme i tím, co zakrýváme. Jsou to naše vlastní činy, které jsme kdy vykonali a za které dnes neseme plnou zodpovědnost. Nahlédnout může úplně každý. Máme všichni plnou moc ve svých rukách. Máme to štěstí!

                          Jak? Jak se taková cesta začíná? Co si s sebou vzít?

Nic. Není třeba ničeho. Jen se stáhnout zpět k sobě, zpět z vnějšku, z materiálního světa, zpět k sobě samým, zpět do duchovního centra.

                          Bojíte se, že se váš maličký svět mezitím rozpadne? Ano, i to se může stát, ale vám to už v té dané chvíli vadit nebude. Budete jen nahlížet a jen pozorovat.

Soucitně a láskyplně. No není to krásné? Máme všichni jednoho Boha, nastupme tedy na cestu zpět k němu, domů. „On“ se o nás už postará a právě v době, kdy se rozhodneme vstoupit na dobrodružnou cestu, cestu k sobě samým, k osvobození.

                        V době vznikání této knihy, jsem procházela obdobím hledání, tak jako miliony lidí žijících na tomto světě. Dalo by se zde mluvit o jakémsi deníku, kdy zapisuji všechny mé stavy a poznání. Každý máme své poslání, které je třeba naplnit. Tím, že je rozpoznáme a realizujeme, tím osvobozujeme mnohá ukrytá zranění a křivdy, která tam někde hluboko uvnitř jsou.

                      Mojí velkou touhou bylo psát, malovat, hrát a zpívat, tvořit. Cokoli v oblasti umění. Do svých čtyřiceti let se nic z mých dětských, holčičích snů nenaplnilo. Dnes tu píšu a cítím, že až nyní, při překonávání všech překážek a těžkostí, se pomalu vlévá do mého Bytí má touha a dál se naplňuje a dostává tvar hmoty.

                    "Ale o čem jsem to vlastně tenkrát chtěla psát?" říkám si. Když jsem před pěti lety začínala, stěžovala jsem si a chtěla jsem, ba přímo toužila po politování sebe a svého tak špatného života. Prskala jsem kolem sebe nenávist a zlost, velmi dobře schovanou za masku ublížené ženy s bolestí ve tváři. Ano, tvář byla zkřivená, ale ne od bolesti, nýbrž od žárlivosti a vzteku.

                  To my si myslíme, že jsme tak dobří a vlastně i nejlepší, skvělí, že není nad nás. Máme každý sám o sobě to nejlepší mínění. Ten, kdo má o sobě přímo nadnesené smýšlení, nakonec trpí nedostatkem sebedůvěry. A to jsem si zažila na vlastní kůži.

                   A to jsme my. Jsme oboje. Jsme světlo a tma. Jsme dobří, ale máme v sobě i stíny, které toužíme prosvětlit. Všechny naše části se chtějí spojit a povznést se nad utrpení a porážky.

                      Situace, které nás hluboce zasáhnou, vyvedou z rovnováhy, či přímo šokují, skoro každý z nás nazývá rány osudu. Ty mě přivedly do kontaktu s realitou, kterou jsem žila - nežila.

                     Nic netušící člověk žije svůj osobní život a plní tak roli, která je v područí tohoto materialistického světa. Nic víc, nic míň. Pak ona „rána osudu“. Vůbec nezáleží na tom, o jakou situaci se jedná, protože každý potřebujeme k vychýlení něco jiného. Jde o takzvaný šok, který nás má vzbudit, má nás uhodit a dostat z letargie onoho podivného života. Takže děkujme za ty „šoky“, jinak bychom tu zabředli v hmotném světě klamů a lží.

                     Vždyť jsme to my – naše duše, kdo se rozhodl pro postup vpřed v rámci tohoto života. Naším cílem na prastaré cestě linoucí se věky věkův je upamatovat se na sebe, rozpomenout se.

 

                    Sumaya je duší, která prožila nejhlubší pád. Zradila, je padlým andělem. Nyní, znovuzrozená, touží naplnit své poslání. Pozvednout svá mrtvá křídla a vyjevit o sobě celou pravdu. Znovu a znovu se rodí. Učí se opět chodit, tak jako mnoho a mnoho dalších z nás a uvědomit si i Lásku, kterou už dávno zná. Přichází transformace nenávisti v lásku, nepřátelství v přátelství, poznání sebe sama a smíření. Vězte, že je to Láska, která otevírá brány, protože Láska je klíčem, Láska je odpovědí! Zamčené brány toužíme odemknout, abychom jimi prošli a pokračovali tak v cestě domů.

                    

                  Neříkám, že cesta je bezbolestná. Ale vyplatí se na ni vstoupit. Je krásná a radostná, barevná a zářivá. Božská. Je ale také smutná, plná žalu a bolesti, pocitu marnosti a bezbrannosti. Ale je to cesta domů. Není třeba spěchat. Nezáleží na tom, kdy se rozhodnete. Každý jednou pochopí, že domov není tady v pozemské realitě, ale jinde. Kdesi za myslí, v tichu. A na cestu domů se konečně vydá.

                 Každému přeji z upřímného a celého srdce mnoho odvahy, síly a radosti z každičkého úspěšně vykonaného kroku, který vás přiblíží k domovu.

                                                Hodně štěstí všem Sumaya

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.