Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak mohou psychedelické drogy pomoct pacientům čelit smrti

 

Grobův zájem o moc psychedelik při zmírňování smrtelných bolestí není jen posedlostí osamoceného výzkumníka. Dr. John Halpern, šéf Laboratoře investigativní psychiatrie nemocnice McLean v Belmont v Mass., psychiatrické školní nemocnice pro lékařskou fakultu Harvardu, použil MDMA – známou také jako extáze – ve snaze zmírnit úzkosti související s koncem života u dvou pacientů s rakovinou fáze 4.

 

LAUREN SLATER

Pam Sakudové bylo 55, když zjistila, že umírá. Krátce po odstranění nádoru z jejího tlustého střeva slyšela obávaná lékařova slova: fáze 4; metastázové. Sakudové bylo dáno 6 až 14 měsíců života. Odhodlaná zpomalit zrádný kurz své nemoci běhala několik mil denně, dokonce i během své drsné léčby. Od přírody pozitivní, výřečná a důstojná byla Sakudová – která zemřela v listopadu 2006, dalece překonavší očekávání všech o čtyři roky – zděšena, když ji zachvátila úzkost a deprese poté, co uběhlo oněch 14 měsíců, a její dny potemněly, jak se blížila svému biologickému odchodu. Norbert Litzinger, její manžel, to vysvětlil takto: „Když se přiblížíte svému rozsudku smrti, začnete se ptát „kdy?“. Zašlo to tak daleko, že jsme si nemohli dělat ani ty nejsvětštější plány, protože jsme nevěděli, jestli bude Pam v té době ještě žít – koncert, večeře s přáteli; bude v tu dobu stále s námi? Když to zachvátilo celý jejich život, jejich úzkost rostla, jak čekali na poslední den.

Jak se její strach zintenzivňoval, dozvěděla se Sakudová studii prováděné Charlesem Grobem, psychiatrem a výzkumníkem lékařské centra Harbor-UCLA, který podával psilocybin – aktivní složku magických houbiček – pacientům v konečném stádiu rakoviny, aby zjistil, jestli to dokáže zmenšit jejich strach ze smrti. 22 měsíců před smrtí se stala Sakudová jednou z 12 Grobových subjektů. Když byl výzkum v r. 2008 dokončen – (a zveřejněn v Archives of General Psychiatry vloni) – výsledky ukázaly, že podávání psilocybinu na smrt nemocným pacientům lze provádět bezpečně a sníží to úzkost subjektů a depresi v souvislosti s hrozící smrtí.

Grobův zájem o moc psychedelik při zmírňování smrtelných bolestí není jen posedlostí osamoceného výzkumníka. Dr. John Halpern, šéf Laboratoře investigativní psychiatrie nemocnice McLean v Belmont v Mass., psychiatrické školní nemocnice pro lékařskou fakultu Harvardu, použil MDMA – známou také jako extáze – ve snaze zmírnit úzkosti související s koncem života u dvou pacientů s rakovinou fáze 4. A probíhají dvě studie, používající psilocybin u smrtelně nemocných pacientů, jedna na lékařské fakultě univerzity New York, vedená Stephenem Rossem, a druhá na lékařském centru Johns Hopkins Bayview, kde Roland Griffiths podával psilocybin 22 rakovinovým pacientům a chce zvětšit vzorek na 44 lidí. „Tento výzkum je ve svém raném stádiu,“ řekl mi Grob počátkem měsíce, „ale dostáváme konzistentně dobré výsledky.“

Grob a jeho kolegové jsou součástí oživení vědeckého zájmu o léčebné schopnosti psychedelik. Michael Mithoefer například prokázal, že MDMA je účinnou léčbou u závažné PTSD. Halpern zkoumal případové studie lidí se skupinovými bolestmi hlavy, kteří brali LSD, a oznámil, že jejich symptomy výrazně zmizely. A psychedelika byla nedávno zkoumána jako léčba alkoholismus a dalších návyků.

Navzdory slibnosti těchto výzkumů jsou Grob a ostatní ohledně obrázku, který pěstují, opatrní a distancují se co nejvíce od 60. let, kdy byla psychedelika užívána mnohými a používána v řadě kontroverzních studií, z nichž nejslavnějším byl projekt psilocybinu Timothy Learyho. Grob popsal hojné používání drog, charakteristické pro 60. léta, jako „věc mimo kontrolu“ a o svém výzkumu a výzkumu dalších řekl: „Pokoušíme se zůstat pod radarem. Chceme být opakem Learyho.“ Halpern souhlasil. „Jsme seriózní střízliví vědci,“ řekl mi.

Smrtelná diagnóza Sakudové, v kombinaci s jejím jinak dokonalým zdravím, z ní udělala ideální subjekt pro Grobovu studii. Počínaje lednem 2005 Grob a jeho výzkumný tým dávali Sakudové různé psychologické testy, včetně Beckova soupisu depresí a stupnice úzkosti Stai-X, aby provedli základní měření psychologického stavu Sakudové a vyloučili jakoukoliv závažnou psychiatrickou nemoc. „Chtěli jsme psychologicky zdravé lidi,“ říká Grob, „lidi, jejichž deprese a úzkost není výsledkem duševní nemoci“, ale, jak vysvětlil, spíše reakcí na ničivou nemoc.

Sakudová se zúčastnila dvou sezení, jednoho s psilocybinem, jednoho s niacinem, aktivním placebem, které může způsobit určité zčervenání tváří. Studie byla dvojitě zaslepena, což znamenalo, že ano výzkumníci, ani subjekty nevěděli, co je v podávaných kapslích. Jednoho dne po svém prvním sezení byla Sakudová zavedena do místnosti, kterou výzkumníci přeměnili pomocí zavěšených látek a čerstvých květin, aby pomohli vytvořit zklidňující prostředí v jinak studeném nemocničním prostředí. Soudová spolkla kapsli a lehla si na postel a čekala. Grob ji vyzval – jak to výzkumníci dělají u všech subjektů – aby si z domova přinesla předměty, které mají zvláštní význam. „Tyto předměty často přizpůsobují místnost sezení pro dobrovolníka a často přimějí pacienta myslet na blízké nebo na důležité životní události,“ říká Roland Griffith z Johns Hoplins.

„Myslím, že je to celkem potrhlé,“ říká Halpern, „ale je to o tom, že pomocí psychedelik můžete vidět subjekt v jiném světle. Může to pomoct vrátit vzpomínky; podporuje to introspekci, může to být prubířský kámen, může to být uzemnění.“

Sakudová si přinesla několik obrázků blízkých, které, jak si Grob vybavuje, držela v rukou, když uléhala na postel. Po straně byl Grob a jeden z jeho výzkumných asistentů, kdy oba zůstali se subjektem po celou šesti až sedmi hodinové léčebné sezení. Soudová věděla, že bude v následujících dnech a týdnech vyčleněn čas, aby se setkala s Grobem a jeho týmem a zpracovala, co se v té místnosti stalo. Přes tvář ji bylo dáno zaslepení a byla vybídnuta, aby se dívala do sebe. Dostala sluchátka. Byla do nich puštěna hudba: zvuky tekoucí řeky, sladká staccato, hluboké bubnování. Každou hodinu to Grob a jeho lidé se Sakudovou probrali, což činí s každým subjektem, a ptali se, jestli je vše v pořádku a měřili ji krevní tlak. V jeden okamžik Grob zjistil, že Sakudová, se zaslepením přes tvář, začala brečet. Později mu Sakudová sdělila, že zdrojem jejích slz bylo horlivé empatické pochopení toho, co by cítil její manžel Norbert, až zemře.

Grobem vytvořené prostředí – klapky přes oči, mystická hudba, vůně květin a pohybující se látky – bylo vzato z práce Stanislava Grofa, psychiatra narozeného v Praze a otce studia psychedelické medicíny pro umírající. V polovině 60. let --  předtím, než slova „kyselý“, „bongo“ a „blbec“ přeměnila americkou krajinu, v době, kdy nebyla psychedelika ilegální, protože většina lidí nevěděla, co jsou zač, a tudíž neměli nutkání je polykat – začal Grof podávat tyto drogy rakovinovým pacientům ve státní nemocnici Spring Grove poblíž Baltimore a dokumentoval jejich účinky.

Grof si pečlivě dělal poznámky o svých mnoha psychedelických sezeních a ve svých četných dokumentech a knihách odvozených od těchto sezení popisoval rakovinové pacienty zachvácení strachem, kteří pod vlivem LSD nebo DPT zažívali úlevu u strachu ze smrti – a nejen během svých psychedelických sezení, ale týdny a měsíce poté. Grof se svým výzkumem psychedelik pro smrt pokračoval, dokud se toho nechopila kultura – rekreační používání drog a reakce na to, která vedla k tvrdým protidrogovým zákonům. (Richard Nixon slavně nazval Timothy Learyho „nejnebezpečnějším mužem v Americe“). Finance pro studie psychedelik vyschly a Grof obrátil svoji pozornost k vývoji alternativních metod přístupu k vyšším stavům vědomí. Teprve až nyní, o desítky let později, Grob a hrstka jeho kolegů cítí, že mohou znovu zkoumat Grofovy metody a výsledky, aniž by riskovali svoji pověst.

Norbert Litziger si vzpomíná, jak vyzvedával svoji ženu v lékařském centru po jejím prvním sezení, a viděl, že tato hluboce vystresovaná žena byla najednou „zářivá skrz naskrz“. Než Pam Sakudová zemřela, popsala svoji zkušenost s psilocybinem na videu: „Cítila jsem, jak se valí emoce… téměř jako nějaká entita,“ řekla Sakudová, když mluvila přímo do kamery. „Začala jsem brečet… Vše bylo koncentrováno a začalo vyvěrat a pak… začalo se to rozpadat a začala jsem na to pohlížet jinak… Začala jsem chápat, že všechen ten negativní strach a vina byly obrovskou překážkou… abych trávila zbytek času, který mi zbývá radostně.“ Sakudová pak vysvětlila, že pod vlivem psilocybinu dospěla k velmi fyzickému pochopení, že je přítomna, nyní, a že to patří ji.

Dva týdny po psilocybinovém sezení Sakudové Grob opět předložil hodnocení deprese a úzkosti. U všech svých subjektů zjistil, že jejich hodnocení úzkosti na škále od jednoho do tří měsíců po léčbě „demonstrovalo trvalé snížení úzkosti“, napsali výzkumníci do Archives of General Psychiatry. Také zjistili, že hodnocení jejich subjektů v Beckově soupisu depresí během následných šesti měsíců pokleslo výrazně. „Dávka psilocybinu, kterou jsme našim subjektům podávali, byla relativně nízká, v porovnání s dávkami ve studiích Stanislava Grofa,“ řekl mi Grob. „Nicméně i za takto mírné dávky se zdá, že tato droga může zmírnit strach ze smrti.“

Lauri Reamer je 48letá žena, která přežila leukemii. Před leukemií byla anestezioložkou a oddaným agnostikem, věřícím v „platnost“ a „spolehlivost“ vědecké metody své cestu k pravdě. Reamer si vybavuje ráno, kdy se vše změnilo, kdy, strašlivě vyčerpána, zakopla o zábradlí a viděla, jak se objevuje modřina; tehdy poznala, že je něco strašně špatně. Pak přišla diagnóza, odběry kostní dřeně, strašlivá cesta ke zotavení, které bylo v nejlepším případě prozatímní. „Věřila jsem, že zemřu,“ řekla mi Reamer.

(kráceno)

Zdroj: http://www.nytimes.com

Převzato z http://www.osud.cz