Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina prsu očima Ruedigera Dahlkeho

 

Cituji z  knihy "Nemoc jako řeč duše" Ruedigera Dahlkeho:

"Rakovina prsu je nejen nejčastější rakovinou u žen, nýbrž snad i nejvíce obávanou. Vyrůstá-li na nejkrásnějším a nejměkčím místě tak citelně něco natolik tvrdého a nebezpečného, vyvolává to navíc paniku. Závěry z všeobecné kapitoly o rakovině obecně platí i pro tento obraz nemoci. Lokalizace a speciální význam postiženého orgánu souvisí s rovinou dění. Když měkká tkáň mléčné žlázy na místě přirozeného bezpečí a slasti ztvrdne a stane se zhoubnou, jsou otevřena témata mateřství, slasti a partnerského vztahu a poskytují základnu tomuto dramatu. Postihlo „to“ pacientku na nejcitlivějším místě, v blízkosti srdce, a ona si to nechává pro sebe, nikomu neprozradí, jak je zraněná a mrzutá. Proto musí tělo ukázat, co se skutečně děje. Uvnitř její hrudi je peklo, v němž se zmítá srdce.

Vedle aspektu senzibility a citlivosti má forma hrudi v sexuálním ohledu i vyzývavý charakter, a tak se hlásí i složka aktivní erotiky.

Fáze zhroucení imunitního systému, a tím vlastní vypuknutí choroby se u rakoviny prsu často vyznačuje hlubokým zármutkem, který si postižená nepřiznává v celé jeho šíři. Bere si všechno k srdci víc, než dává najevo, tiskne to k hrudi nikoli proto, aby to připustila blíž, nýbrž proto, aby to skryla. Jakkoli zarmoucená nebo mrzutá je kvůli způsobenému ponížení či zranění, nevykřičí to ven, nýbrž má sklon k tomu, aby to ukrývala na prsou, kde se to může ztělesnit a změnit v rakovinu.

To, co vypadá jako nesobecká zdrženlivost a někdy se vydává za porozumění a tak i špatně chápe, je spíše strach projevit se, stěžovat si, bojovat za vlastní zájmy. Výbuchu brání často i hrdost. Obětující se mateřskosti je egoismus obzvláště vzdálený, a tak je vědomě potlačován. V těle se však opět projeví, a sice přesně na tom místě, kde žije pravá dobrosrdečnost a mateřské pochopení (pro všechno). Proti těmto vysokým ideálům nelze nic namítat, postižená však zřejmě (ještě) není s to bezvýhradně žít takové cíle. Nepřiznané výhrady se ztělesňují a prozrazují, kolik ďábelské energie dřímalo ve vlastní hrudi a nyní se probudilo. Všechna neprožitá agresivita, bezohlednost, všechno, co ničí a pohlcuje, se nyní projevuje na rovině těla.

Vyživující měkká tkáň prsů, jejímž úkolem je dávání, krmení a poskytování, se stává egoistickou tak, jakou by postižená vědomě nikdy nechtěla být. Tělo jí tedy odebírá něco, čemu se zpěčuje ne proto, že to nemá, nýbrž proto, že si to nepřiznává.

I pokud jde o hruď jako orgán vztahů, klesá při rakovině prsu aktivita do stínu. Rakovina často ve formě vtahování kůže ukazuje, že postižená se vzdala iniciativy a zaměřila se na ústup. Ústup však není v oblasti tělesné, nýbrž pouze v duševní, a i tam jen ve smyslu uvědomění si zpětného spojení (religia). Úkolem hrudi jako orgánu, který ční dopředu podobně jako nos, by mimo jiné bylo být aktivní. Jak důležitá je tato složka, může být jasné z toho, že na obou těchto orgánech se chirurgicky provádí nejvíce změn, zjevně proto, aby bylo možno lépe vystavit navenek směřující kvality.

Vědomě neprožívaný, aktivně agresivní prvek se projevuje jak v rakovinném bujení, tak v běžném léčení. Je-li uzlina nádoru, která je o sobě vždy symbolem nevyřešeného problému, chirurgicky vyříznuta nožem, je krvavá agrese nepopiratelná. Ale i na energii bohaté záření vyzařuje agresivitu, přináší totiž smrt nejen rakovinným, ale i mnoha zdravým buňkám. Něco podobného platí pro cytostatika, jejichž povaha na principu jedu a blokování se blíží tvrdé agresi a symbolicky stojí rakovině nejblíže. Tyto odpudivé metody uvádějí do hry něco, co pacientovi s rakovinou chybí. Kdyby to integroval do svého vědomí, mohl by princip vysvobodit z jeho tělesné stínové existence a vyhnout se tak ohrožení. V mytologii existuje motiv, který se blíží tomuto dění. Penthesileia, královna Amazonek, si odřízla pravý prs, aby mohla v boji lépe napínat svůj luk, tj. aby se v mužském světě lépe prosadila jako muž. Amazonky ji následovaly a uřezávaly prs svým dcerám, aby je lépe vyzbrojily pro životní boj a zdůraznily tak u nich pravou stranu jako u mužů. Vzdaly se dobrovolně části své měkké ženskosti, protože se jim dostala do cesty a bránila jim, aby se postavily tvrdému životu.

Rakovina prsu rovněž signalizuje, že měkké ženské chování se stalo překážkou při zvládání života. Ukazuje, že měkkost musí být transformována v tvrdost a že je třeba za určitých okolností zcela rezignovat na část ženskosti. Co se nestalo v přeneseném smyslu, se někdy stává úkolem chirurga, který odřeže pryč to, co se dostalo životu do cesty. Kdo není připraven udělat ve svém životě nezbytné zásahy, musí si je nakonec nechat udělat na nevyřešené rovině.

Úkol vzdát se (dočasně) určitých oblastí života, abychom pomohli k jejich právu na existenci jiným oblastem, které přicházely příliš zkrátka, v tomto případě zní: opustit říši matek, oblast měsíčního vlivu. To může např. znamenat: zřeknout se závislosti; opustit zajištěné, ale vývoji nepříznivé podmínky; vzdát se role „dobré manželky“, tolerantní, věčně odstrčené milenky „hodné dcery“, „chápavé matky“, která si nechá všechno líbit; dobrovolně a v přeneseném smyslu pohřbít život u sporáku; vzdát se postoje princezny na hrášku; nechat zemřít privilegovanou dívku z lepší rodiny; zřeknout se matky církve ve prospěch vlastní cesty atd.

Rakovina je v podstatě znamení, že člověk nejde nebo už nejde vlastní cestou vývoje, že duše se nemůže zrodit. Rakovina toho kterého orgánu člověku ukazuje, na kterém úseku porodu zůstal vězet. S rakovinou prsu je postižena citlivá oblast mateřskosti, a tím celá problematika mateřské péče a života pod mateřskou péčí, vyživování a přijímání výživy kojení a sání, zaopatřování a zaopatření. Proto neudivuje, když lze u pacientek s rakovinou prsu najít téměř bez výjimky zvláštní mateřské vztahy, od neexistujících přes potlačované až po „neobyčejně hluboké a dobré“. V této souvislosti je třeba připomenout i bradavku vylučující sekret, varovný symptom rakoviny prsu, který se objevuje u téměř 10 procent pacientek. Prsní žláza začne vylučovat mléko a naznačuje, že téma krmení a sání kleslo do stínu.

S ženskou hrudí jako se symbolem citlivosti a přítulnosti je spojena i tematika snášenlivosti a nesnášenlivosti, zranitelnosti a utrpení, urážek a citlivosti. Orgán vztahů — hruď — vnáší do nebezpečné hry témata ústupu a útoku, lákání a zlákání, potutelnosti a vyzývavosti.

Při tom všem však není cílem dělat „to, co je správné“, „dobré“ nebo „to, co se očekává“, nýbrž nalézt a prosazovat to, co je svérázné, individuální. Každá vývojová cesta je jedinečná, i když její cíl je totožný s cestou všech ostatních. Je jím jednota. Tu je třeba nakonec uskutečnit a pak, ale skutečně až pak, přijde na řadu láska jako vyřešení tematiky rakoviny. Tato láska nemá zjevně nic společného s tím, abychom byli ke všem laskaví. Dříve, než k tomu dojde a žena je zajedno se všemi a se vším, je nutno si ujasnit, že právě se všemi nesouhlasí, nýbrž má v úmyslu jít svou vlastní cestou. Proto se musí na čas vzdát jemnosti, poddajnosti, přizpůsobivosti a jiných typických atributů ženského „dobrého vychování“. Je jistě zdravější se toho v určitých fázích života zříci, než se muset vzdát symbolu těchto typicky ženských rysů, jakým jsou ňadra.

Je-li hruď v tomto souboji již ztracena, pak teprve vyjde najevo, co pro ženu znamenala. Je ztraceno více než pouhý orgán. Vždy zahyne i symbol a s ním část vědomí vlastní ceny. Necítí-li se žena po amputaci již jako skutečná žena, cítila se jako žena především skrze své tělo. V budoucnu je nucena nedefinovat už sama sebe pouze svou tělesnou ženskostí. Otevřeny chtějí být jiné životní obsahy.

Ženy, které obětovaly rakovině jeden nebo dokonce oba prsy a po amputaci ještě mnoho let žily, působivě vyprávějí, jak se jejich život změnil především po obsahové stránce. V pozadí může prosvítat mýtus o Amazonkách. Ztráta se tak může stát šancí najít novou, individuální identitu. Do života musí vstoupit životní obsah, který má co do činění hlavně se sebou samým a méně s ostatními.

Na tomto místě je snad už jasné, proč se rakovina prsu stala nejčastějším typem rakoviny u žen. Její četnost děsivě stoupá. Zatímco v roce 1961 zemřelo ze 100 000 žen ve Spolkové republice Německo na rakovinu prsu méně než 30, v roce 1985 to bylo už přes 40 žen. Tato čísla jsou ještě děsivější, když uvážíme, že systém včasného rozpoznání má v této době značné úspěchy a že operace, pokud je provedena v prvním stadiu, umožňuje téměř 90 procentům žen přežít dalších pět let bez opětovného vzniku nemoci.

Stále se zvětšující četnost má zřejmě co do činění s výše uvedenou problematikou, která se u dnešních žen v našich moderních společnostech vyskytuje velmi často. Prsní žláza sama o sobě každopádně není orgánem nějak zvlášť náchylným ke vzniku rakoviny. Jak již bylo zmíněno na začátku, jsou kultury, které takovou četnost rakoviny, a tedy ani rakoviny prsu, neznají. U prsů se samozřejmě jedná o vysloveně citlivou tkáň. Taková tkáň je však i v ústech. Zde dokonce dochází ke kontaktu s nespočtem kancerogenů. Přesto je mnohem méně rakovin ústní sliznice. U krav, které dávají mléko a které trpí záněty vemene častěji než ženy záněty prsních žláz, je rakovina v této oblasti něčím neznámým.

Při hledání specifické situace není těžké odhalit zanedbávání vlastní ženské cesty, přičemž tato cesta nemusí mít nic společného s běžným ideálem ženskosti a může vyžadovat více tvrdosti a síly, než se mnohým hodí. Do této souvislosti zapadá i fakt, že rakovinou prsu jsou nadprůměrně postiženy jeptišky. Ponechejme nerozhodnuto, do jaké míry je poslání řádové sestry v rozporu s ženskou cestou. Pravděpodobně bývají postiženy ty jeptišky, které právě na své cestě nejsou, protože nesledovaly poslání, nýbrž utekly do kláštera před životem. A snad i ty, které to sice vnímaly jako poslání, později však ztratily kontakt s klášterní cestou, a přesto zůstaly. Tak jako klášterní život zneužitý jako útěk před životem podporuje rakovinu, může jí také (za)bránit, pokud jej žena změní ve svou cestu.

Epidemiologické výzkumy, které zahrnují rozvržení nemocí mezi obyvatelstvem, odhalují další zajímavé souvislosti. Zatímco jeptišky trpí rakovinou prsu nadprůměrně často, jsou ženy, které porodily v mladém věku několik dětí, postiženy nejméně. Když mají děti až ve věku nad 25 let, riziko už opět stoupá. Ženy, které mají děti teprve ve věku přes 30 let, už mají vyšší riziko než ženy bezdětné. Nemá samozřejmě smysl plánovat rodinu podle takových statistik. To by znamenalo chápat statistiky nesprávně, ve smyslu příčiny. Na druhé straně však mají poměrně spolehlivý charakter ukazatelů. Podle něj je brzké mateřství ještě stále pro mnoho žen rozhodující pro jejich seberealizaci, zatímco velmi pozdní mateřství by spíše mohlo pramenit z nároků ze strany okolí nebo z racionálních úvah. Tomu odpovídají zkušenosti z psychoterapie, kde se nezřídka zjistí, že pod povrchem moderního životního stylu ještě stále žijí prastaré ideály a vzory. Interpretace statistik jsou vždy choulostivé, zejména u takového tématu v době, která se v tomto směru tak angažuje. V zásadě lze konstatovat, že přes všechny odkazy na důležitost vlastní cesty není zapotřebí obecně kráčet v širokých stopách emancipačního hnutí. Toto hnutí snad v posledních letech provádělo nejvýznamnější prevenci rakoviny prsu tím, že ženám otevíralo nové (svobodné) prostory a možnosti. V míře, v jaké nabývalo moci, se však také posmívalo svému stínu. Prevence rakoviny je podnětem k vlastní ženské cestě. Zdůrazněna budiž cesta současně vlastní i ženská, ženské hnutí však se stále ještě oprávněnými požadavky vybízí ženy, aby se prosazovaly jako muži, a nechtěně tím zlehčuje ženskou cestu. Tam, kde se slova děti, kuchyně a kostel mění v nadávky, je pro mnoho žen těžké najít a ocenit svou cestu. Tyto tematické oblasti jsou zřejmě zakotveny hlouběji, než je bojovnicím za moderního ducha doby milé.

Je sotva možné najít specifický profil osobnosti, který ženu předurčuje pro vznik rakoviny prsu. Konstelace problémů je tak individuální jako cesta. Prakticky vždy však v té nebo oné formě prosvítá téma opuštěné nebo nenalezené a každopádně neprožívané vlastní cesty. V souvislosti s mateřskostí může rostoucí nádor naznačovat, že zde namísto pravé mateřské lásky roste něco jiného, něco studeného a nebezpečného. Postižená přesto může být matkou jako z knížky. Není-li mateřskost v jejím srdci a ona před sebou i před světem pouze předstírá, že je vzornou matkou, není to její cesta a hrozí jí nebezpečí. Mateřská láska je ve své nesobeckosti odrazem božské lásky. Vychází-li ze srdce, pak je to všelék, pokud však pouze imituje společenské normy, může stát matku život. Tentýž problém může mít žena jako z obrázkové knížky, která je spokojena se sebou a s níž je spokojen i její partner, protože se tolik blíží ideálu ženy. Neodpovídá-li to však jejímu vnitřnímu ideálu, je i její příkladný život ohrožen vznikem rakoviny. Ale ani aktivní žena, která jde zdánlivě jen za tím, co jí dělá radost, si nemůže být automaticky jista. Kdo pouze úspěšně předstírá, že je žena vamp, aniž by takový byl, je ohrožen stejně jako šedá myš, která by také tak ráda byla vamp, ale netroufá si. Moderní žena, která se „emancipuje“ proto, že to patří k dnešní době, a sní o klasické, ale duchem doby dávno vyloučené roli ženy jako pouhé matky, patří samozřejmě také k rizikové skupině. Veškeré poměřování podle vnějších, společností předem daných šablon je povážlivé, neboť sotva odpovídá té které vlastní cestě. Kdo však nežije v souladu s vlastní cestou, žije v ohrožení. Nebezpečné je, že jeho vybočení z vlastní cesty klesá do těla a na této rovině proti němu zpětně zaútočí. Nejlepší prevencí rakoviny je tedy odvážný život, příp. vlastní individuální cesta k jedinečnosti. Cesta je úplně individuální, cílem však je individualitu přesáhnout a dospět k úplnosti.

Chasidský rabín Susja řekl krátce před svou smrtí: „Až přijdu do nebe, nebudou se mě ptát: Proč jsi nebyl Mojžíš? Nýbrž budou se ptát: Proč jsi nebyl Susja? Proč ses nestal tím, čím pouze ses mohl stát?“

 

A nakonec, zodpovězme si každá z nás pár položených otázek:

1. Jakou roli hraje téma matka v mém životě? Očekávám, že o mě bude mateřsky pečováno? Uspokojuje mě, když mateřsky pečuji o druhé? Jak se stavím ke své matce, ke svému mateřství?

2. Jakou roli pro mě hraje zaopatřování? Jaké motivy mě vedou k tomu, abych zaopatřovala? S jakým pocitem a za jakou cenu se nechávám zaopatřovat? Mohla bych zaopatřit sama sebe?

3. Jakou roli pro mě hraje svébytnost, příp. emancipace?

4. Do jaké míry dovoluji své hrudi, aby byla útočná a demonstrativní? Troufám si používat ji jako signál?

5. Našla jsem svou cestu jako žena? Postupuji po ní kupředu?

6. Bylo to, co jsem dosud žila, mým životem? Je to, co k sobě vidím přicházet, můj život?

7. Kam mě to má zavést? Co je mým snem? Co mým cílem.

 

Zdroj: Ruediger Dahlke "Nemoc jako řeč duše":