Jdi na obsah Jdi na menu
 


Voda - 2. část

 

27893NmR.jpgVoda je hlavní nositel informací na zemi. Kvalita vody není dána obsahem pevných částí, ale především kvalitou informací, které jsou v ní uloženy. Voda vstřebává jako anténa rozličná záření přicházející z blízkého i vzdáleného okolí z oblastí viditelného i neviditelného světa, aby je přechovávala ve své paměti.

 

Na otázku: Co všechno si vlastně voda pamatuje? Lze odpovědět velmi jednoduše: všechno. Pamatuje si, jak se s ní zacházelo po celou dobu jejího putování od pramene až ke sklenici vody, z níž pijeme. O tom, že je to většinou dlouhá a strastiplná cesta, není pochyb. Jedním z lidí, kteří se zasloužili o správné pochopení vody, je Viktor Schauberger. Některé z jeho poznatků, které dávají novou naději nejenom vodě, ale i lidem, kteří ji musí po celý svůj život pít, jsou zahrnuty do následujících řádků.

Kolébkou pramenité vody je les. Pokud by dnes ještě žil někdo, kdo by mohl porovnávat naše současné lesy s těmi, které zde byly před sto a více lety, hořce by zaplakal. Kouzelná kolébka se proměnila v místo, kde soupeří přírodní zákony s lidskými.

Les není dřevo a listí, ale mistrovské dílo přírody, které přitahuje síly nebes a země. Nemocný les není jen takový, v němž se přemnožili škůdci, ale takový, který nedokáže shromáždit veškeré energie potřebné pro život krajiny. Každý strom, keř nebo bylina jsou doslova specialisty na přitahování určitého druhu sil, jejichž přítomnost se projevuje i výskytem odpovídajících prvků a chemických sloučenin v rostlinách. Některé rostlinné druhy musí být v lesních porostech zastoupeny v převaze, neboť jejich síla se v životě krajiny uplatňuje ve větší míře. Jiné naopak musí být zastoupeny sporadicky, neboť jejich síly působí doplňkově. Avšak přesto nesmí chybět. Jinak vzniká chorobná situace podobná stavu lidského těla sužovaného nedostatkem stopových prvků nebo vitamínů. Lesní porosty, z nichž vymizela spousta dalších druhů keřů a rostlin, nejsou již schopny zprostředkovat přenos všech druhů sil, které jsou nezbytné k zachování života krajiny, a tedy i lidí.

Energie, která se soustřeďuje na povrchu země růstem harmonicky vyvážené vegetace, je rozhodující pro výstup pramenité vody. Pokud je složení lesního porostu méněcenné, prameny slábnou a mohou se i ztratit. Dalším neméně závažným důsledkem je snižování energetické hodnoty pramenité vody. Čím menší je rozmanitost ekosystému a čím méně odpovídá tento ekosystém charakteru krajiny, tím větším nedostatkem tvůrčích sil trpí také pramenitá voda z daného místa. Kvalita pramenité vody tak věrně odráží méněcennost či sílu lesa. Přijímá ji a prostřednictvím vodních toků přenáší do krajiny.

Situace dnešních lesů nenechá nikoho na pochybách. Mnoho rostlinných druhů z lesů zcela vymizelo. Krajinám vévodí monokultury, často s násilně dosazenými a pro daný typ krajiny nevhodnými rostlinnými druhy. Jsou to porosty, které nejsou schopny nashromáždit síly v nezbytném rozsahu a harmonii.

Důležitými a nezastupitelnými funkcemi lesa je vytváření stínu a tlumení náhlých teplotních výkyvů. Obě tyto skutečnosti jsou významné pro existenci vodních pramenů.

voda_04V. Schauberger mnohokrát zaznamenal, že prameny, které byly „obnaženy" a vystaveny slunci, vysychají. Popsal ve svých vzpomínkách více případů, kdy během krátké doby zmizel i silný pramen, který byl znám po staletí. Stalo se tak vždy poté, když pramen z nějakého důvodu přišel o svoje zastínění. Jestliže se podařilo zastínění obnovit, voda se vrátila. Pokud je dnes mýcení lesů obvyklým způsobem lesního hospodaření, nelze se divit, že jen z tohoto důvodu přicházíme o zdroje pramenité vody. Voda se může do krajiny vrátit zpět teprve po jejím zalesnění.

Les vytváří klimatizovanou zónu, která podléhá menším teplotním výkyvům v porovnání s nezalesněnou krajinou. Funkci teplotního nárazníku si může ověřit každý návštěvník lesa. Stačí vzpomínka na procházku za srpnového podvečera. Žár dne pozvolna odeznívá a střídá ho chladný vánek. Pokud máte svetr, rádi si ho obléknete. Potom vstoupíte do vzrostlého lesa a po několika krocích ucítíte vlnu tepla, která vás přiměje, abyste svetr opět odložili. Po chvíli se les otevře a vy procházíte mýtinou. Zde vás znovu sevře chlad a ten vás přinutí svetr si opět obléknout. Vzrostlý les uchovává déle teplotu dne a ve dne naopak teplotu noci. Velké a náhlé teplotní výkyvy působí jako překážka pro výstup vody k povrchu země, zatímco pozvolné teplotní změny jej usnadňují.

Také při průtoku krajinou může voda svoji tvůrčí sílu předčasně ztratit nebo naopak rozmnožit. K zachování této tvůrčí síly je třeba udržet co nejnižší teplotu vody a umožnit jí přirozený pohyb. Velký význam má proto zastínění břehů stromy a keři. Malebné špalíry vrb, olší nebo topolů, které lemují potoky a říčky, nemají tedy jen ozdobný význam. Jsou přirozenými tvůrci stínu, v němž voda uchovává svoji sílu. Zhoubně působí v tomto smyslu přehradní nádrže, v nichž se voda na povrchu silně zahřívá a tím znehodnocuje. Navíc zde voda ztrácí možnost proudění a víření, čímž její znehodnocení dále narůstá. Po této energetické destrukci je vypuštěna do krajiny. Nezřídka je tato voda použita jako zdroj pitné vody. V. Schauberger při svých pokusech s vodou zjistil, že by bylo možné tento nepříznivý dopad na krajinu a její život zmírnit kombinovaným vypouštěním chladné vody z hloubky nádrže a teplé vody z jejího povrchu. Optimální poměr chladné a teplé vody se přitom neustále mění v závislosti na teplotě a vlhkosti vzduchu. Tato regulace odtoku přehradních vod, která představovala za života V. Schaubergera náročný technický problém, se v dnešní době jeví jako úsměvná záležitost, s níž by si poradil jeden malý čip.

Další okolností, která může přispět jak k regeneraci vody, tak i k její devastaci, je způsob jejího pohybu krajinou. Problém spočívá v tom, že voda se chce pohybovat jinak, než chtějí lidé. O tom vás může přesvědčit jednoduchý pokus: Vezměte čistou tabulku hladkého skla nebo jiného materiálu s nesmáčivým povrchem a vytvořte nakloněnou rovinu. Z injekční stříkačky opatřené jehlou vypouštějte pod silnějším tlakem vodu na horní část tabulky a pozorujte, jakým způsobem se voda pohybuje po jejím hladkém povrchu. Přestože povrch plochy je bez překážek, voda nestéká dolů přímočaře, ale v meandrech. Čím více budete stlačovat píst injekční stříkačky, tím výraznější meandry bude voda vytvářet. Voda se pohybuje v rozporu s naším obvyklým způsobem uvažování, který se zrcadlí i v tzv. vodních dílech. Plavební kanály, umělá koryta řek a jiné způsoby regulace vodních toků mají očividně jiný cíl - dovést vodu k cíli bez zbytečných oklik. Tentýž cíl má i vodovodní potrubí.

Přirozenou vlastností vody je však časové a prostorové rytmizování pohybu, k němuž dostala impuls. Tato rytmizace se projevuje vířením a jeho důsledkem - meandrováním. Při tomto pohybu voda obnovuje a rozmnožuje svoji energii. Napřímení vodního toku má zásadní vliv na změnu charakteru proudění vody v korytě. U vodního toku, kterému byl ponechán jeho přirozený meandrovitý průběh, zaznamenáme nejrychlejší a víceméně přímočaré proudění uprostřed koryta. Na březích pozorujeme naopak bohaté víření, jehož důsledkem je pomalejší pohyb vody ve směru toku. Přirozeným důsledkem tohoto vířivého proudění je, kromě jiného, vysoký stupeň okysličení vody, který vytváří ideální podmínky pro veškerý život. Erozivní činnost vody na březích je přitom zanedbatelná. Uprostřed koryta dochází naproti tomu k samočisticímu efektu. Rychlé proudění vody zabraňuje usazování naplavenin a vodní tok zůstává volný.

vodaNapřimování a údržba vodních toků jsou vítány především výrobci bagrů a betonu. Bagrování zanesených koryt a betonování břehů je totiž práce bez konce. To znamená bez pozitivního efektu. Negativní efekt spočívá ve vystupňování škod, které vznikají při záplavách. Voda, která je v krajině mrzačena od svého zrodu, projevuje pak především svoji destruktivní tvář. Její vystupňované erozivní působení se v napřímených a uhlazených korytech musí projevit ještě ničivěji. Pomineme-li možnosti, kterými můžeme ovlivnit kvalitu vody v oblasti pramenů a menších vodních toků, zůstává otázka, co s širokými řekami. Směr jejich toku nemůžeme změnit a zastínit je se nám také nepodaří. V. Schauberger se touto otázkou rovněž zabýval. Vykonal řadu praktických pokusů, které ho přesvědčily o použitelnosti jeho metody. Princip této jednoduché metody, kterou odpozoroval od přírody, spočívá v tom, že se vodě umístí do cesty překážky. Tyto překážky nazýval V. Schauberger „energetickými tělesy" nebo brzdnými elementy. Jejich podoba by se dala přirovnat k části plochy listu lodního šroubu nebo vodní turbíny. Byly umístěny na dně vodního toku a vyvolávaly vířivé proudění v jeho střední části. Výsledkem byl zrychlený pohyb vody a snížení teploty o několik desetin stupně C. Tyto překážky byly tedy jakousi náhradou přirozeného meandru. Efekt je však tentýž. Voda obnovuje svou sílu a mění své vlastnosti. Podobným způsobem lze u menších toků použít balvany nebo jejich skupiny, u větších toků to mohou být menší hráze stanovených tvarů, vybíhající ke středu vodního toku. Významnou okolností je samozřejmě správné rozmístění těchto elementů, které vyžaduje vysoce rozvinutý cit pro vlastnosti a chování vody.

Jeden ze zajímavých pokusů tohoto druhu podniknul V. Schauberger ve Steyrlingu. V místním potoce, který se pravidelně rozvodňoval a způsoboval v okolí velké škody, rozmístil tajně své brzdné elementy. V průběhu jediné noci pak došlo k pozoruhodné události. Hladina vody v potoce prudce stoupla a vyplavila stovky kubických metrů písku a úlomků hornin na veliké hromady. Tímto způsobem se potok sám vyčistil až na skalnaté dno. Není třeba dodávat, že potok již od této chvíle svoje okolí neohrožoval.

Meandrování vodního toku v otevřené krajině není tedy způsobeno rytmickým rozmístěním překážek, nýbrž je přirozenou reakcí vody, která se pohybuje. Tento meandrovitý pohyb společně s vířením pomáhají vodě zachovávat co nejnižší teplotu a tím také energii.

Další smutnou kapitolou vodního příběhu je způsob, jakým se voda transportuje. Vodovodní potrubí z kovu nebo z plastů se stalo natolik běžnou součástí života, že se již nad touto skutečností nikdo nepozastaví. Je však zřejmé, že i v tomto směru platíme za svůj pochybený způsob myšlení určitou daň na svém zdraví. Pokud bychom chtěli důsledně splňovat podmínky, které si voda klade z titulu své vysoké citlivosti a zranitelnosti, museli bychom se těchto dnes běžných materiálů zříci. V. Schauberger byl toho názoru, že „krev země", jak vodu označoval, si zasluhuje ten nejpečlivější a nejohleduplnější způsob zacházení. Jako nejvhodnější ze všech materiálů pro tento účel stanovil jednoznačně dřevo, popřípadě terakotu. Představa, že by se dnešní rozsáhlá vodovodní síť měla nahradit dřevěným potrubím, je na první pohled absurdní a vyvolává dojem šílenství. Prozatím však nejde ani o to, jak tento nebo podobný krok zrealizovat. Dnes jde především o zodpovězení jiné otázky: Proč by se s vodou mělo zacházet jinak, než doposud?

Jedna z pochybností, která by při řešení tohoto problému vyvstala, by se určitě týkala trvanlivosti materiálu. Na první pohled by se zdálo, že dřevo nemůže kovům nebo plastu vůbec konkurovat. V. Schauberger, za jehož života průmyslové plasty ještě neexistovaly, však na základě svých bohatých praktických zkušeností tvrdil pravý opak. Kvalitní a správně ošetřené dřevo je podle jeho přesvědčení mnohem odolnějším materiálem, než cokoliv jiného. Zde mně dovolte moji osobní zkušenost. Při přestavbě venkovského stavení, jehož stáří činilo v té době okolo sta let, jsem při výkopových pracích narazil v hloubce asi jednoho metru na dřevěné drenážní potrubí, které zde pravděpodobně bylo položeno již v období původní stavby. Ke svém velikému překvapení jsem zjistil, že dřevo nejevilo žádné známky hniloby. Naopak bylo naprosto zdravé a neobvykle tvrdé. Jakkoliv zní tato informace optimisticky, je nutné přihlédnout k jednomu smutnému jevu, který se v historii lidstva chronicky opakuje. Již ve starobabylónském kalendáři stojí zmínka: „Běda, již není tak, jak bývalo!" Žel, totéž konstatování platí v mnohem větší míře také pro naši dobu. Dřevo již není to, co bývalo. Na tento fakt upozorňoval již V. Schauberger, za jehož života bylo ještě možné běžně spatřit ve vzrostlém lese stromy o průměru kmenů více než jeden metr. Dnešní způsob zakládání a údržby lesních porostů je zaměřen na „sklizeň" kubíků. Jakou vnitřní sílu či slabost bude mít toto dřevo, nezajímá více méně nikoho, neboť pro soudobé účely je i méněcenné dobré. Přestože se dnešní dřevo nedá použít pro výše uvedený účel, má tato zmínka smysl. Měli bychom si ve vlastním zájmu vytknout za cíl, vrátit lesu jeho původní sílu. Tím se nám otevřou nové možnosti k využití dosud neznámých energií, jejichž nedostatek je jednou z příčin dnešních zdravotních a ekologických problémů.

voda_06Dalším úskalím je představa, že voda se nemůže pohybovat potrubím jinak, než pod tlakem. Díra v potrubí znamená proto nechtěný vodotrysk. V. Schauberger vyvrátil tuto domněnku při stavbě plavebních zařízení, jimiž se dopravovaly vytěžené kmeny na pilu. V řadě úseků o délce několika set metrů se voda pohybovala po rovině nebo dokonce proti směru gravitace bez jakéhokoliv viditelného impulsu. Schaubergerova plavební zařízení platila ve své době za technický zázrak, neboť chování vody v plavebních zařízeních se nepodařilo vědecky vysvětlit. Svých poznatků využil V. Schauberger při konstrukci speciálně tvarovaných těles, která umístil na vnitřní plochu dřevěného potrubí. Pomocí této jednoduché úpravy dosáhnul jednak „obvyklého efektu", tedy snížení teploty vody, jednak vytvoření podtlaku, který vodě umožňoval, aby se pohybovala „vlastními silami". V současnosti byly vyvinuty speciální profilované trubice, jimiž se voda pohybuje vpřed plynulým krouživým pohybem, podobně jako v oblasti vodního víru . Přesná měření prokázala v těchto trubicích sací efekt.

Mýtus, že voda se může pohybovat výhradně pod tlakem, vyvrací také pozoruhodný nález sira Arthura Evanse, který v letech 1900-1931 vykopal a zrestauroval palác krále Minose v Knossu na Krétě. Jedná se o kulturu z doby 1900-1700 let před Kristem. V jednom z nádvoří byla ke spatření část vodovodního systému, který sestával ze zvláštně tvarovaných terakotových dílů spojených cementem. Tyto díly měly v podélném průřezu kónický tvar. Tenký konec jednoho segmentu, který byl zasazený do rozšířeného konce následujícího segmentu, plnil funkci injekční trysky. Voda začala při vstupu do širokého hrdla vířit a tím se v následujícím segmentu vytvořil podtlak. Tímto způsobem vznikla rytmicky pulsující vířivá dráha, kterou se voda pohybovala z hluboko uloženého údolí vzhůru ke královskému paláci proti směru gravitace. Je pozoruhodné, že podobným způsobem je utvářeno srdce některého hmyzu, např. chrousta nebo švába. Sestává z rytmického sledu několika komor, které se nápadně podobají segmentům z paláce krále Minose.

K uvedeným skutečnostem je třeba jen dodat, že také zvýšený tlak, který je dnes neodmyslitelnou součástí transportního procesu, poškozuje jemnou strukturu vody a způsobuje tak ztrátu její biologické hodnoty.

Jednou z posledních ran, kterou vodě zasadíme, je její chemická úprava. Pojem pitná voda namnoze znamená, že tato voda nezpůsobuje okamžitou viditelnou újmu na zdraví. Je to smutné, ale výraz mrtvá voda již dávno nepatří do pohádky. Stal se naší denní realitou.

Stav vody je měřítkem kulturní úrovně národa, neboť vyspělá kultura projevuje životu vždy úctu. Voda, která nám byla svěřena, zmrtvěla. Nezbývá nám nic jiného, než z ní dále stavět svoje těla a doufat, že ještě nějakou chvíli vydržíme... abychom získali čas a podnikli kroky k její a své záchraně.

Stejně, jako si každý národ musí chránit svou řeč, musí si chránit také svoji vodu, neboť v ní je obsaženo poselství, které se vlévá do sousedních zemí. Mělo by být snahou celého národa, aby to nebyla voda odpadní, ale živá, která překypuje úctou k životu.


Zdroj: www.svetgralu.cz, Autor: MUDr. Jan Palouček

 

Převzato z www.cestyksobe.cz